Homilie o slavnosti Zjevení Páně

Homilie

o slavnosti Zjevení Páně

neděle 6. ledna 2019

(7:45 a 11h v Zubří, 9:30 ve Vidči)

Biblické perikopy: Iz 60,1-6; Ž 72(71),1-2.4-8.10-13; Ef 3,2-3a.5-6; Mt 2,1-12

Bible i znamení

Milovaní!

V betlému se mně mimořádně líbí postavičky tří pohanských mudrců. Komu by se ostatně nezamlouvaly? Musely to být velice ušlechtilé osoby, jelikož horlivě, možná celý svůj život, hledali Pána. (Jestlipak se pohané naší doby pídí za pravdou s podobným zanícením?)

Právě jsme slyšeli, jak kladně a uctivě líčí Matouš tyto hvězdopravce. Přitom bychom byli čekali pravý opak od tak hrdého žida. Vždyť izraelský národ byl vysazen proti všemu, co jen trošku zavánělo věštěním! (např. srov. Lev 19,31; Dt 18,10-11)

Mágové z Východu dobře znali přírodní děje, pečlivě je pozorovali, ale také v nich neúnavně pátrali po božském řádu, smyslu, logu (viz kázání s půlnoční mše). Byli uvyklí všímat si úkazů na obloze: země je nepřitahovala, prahli po věčném nebi. Nocí nevědění se ubírali ve světle hvězdy (Mdr 10,17), jako kdysi židé kráčeli za Boží slávou v podobě sloupu ohnivého (Ex 13,21). Celých dvanáct staletí po odchodu izraelských synů z Egypta zakoušejí i prvotiny pohanského světa své Velikonoce: z temnoty bludu k jasu pravdy, z otroctví ke svobodě Božích dětí, od nesmyslné dřiny k radostné službě.

Znamení jsou přitažlivá, zejména když připomínají zářivou vlasatici, leč nedostačují: mudrcům, a v jejich zastoupení všem pronárodům, je dopřáno učeností dospět jen do určitého bodu, přesněji řečeno do Jeruzaléma. V tomto svatém městě se totiž kříží dějiny spásy. Nad ním vychází Slunce pro "všechen lid" (srov. Lk 2,10). Jak se s ním může rovnat blikotavé vesmírné těleso, které naše krále doprovázelo až k jeho branám?! "Vyjde hvězda z Jákoba, povstane žezlo z Izraele." (srov. Num 24,17) Nezbývá než zvolat slovy prvního čtení: "Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme!"

Muži z Východu musejí žádat o pomoc: "Kde je ten narozený židovský král?" Herodes, tělem žid, srdcem pohan, si ví rady. Svolá velekněze a znalce Božího Zákona. Bratři a sestry, bez Bible se neobejde nikdo, obřezaný ani neobřezaný, ona je svítilnou vedoucí ke Spasiteli (srov. např. 2Pt 2,19)! Chceš-li najít Pána ty, zkoumej znamení a čti Písma!

Z oněch "čistokrevných" pohanů bychom si měli vzít jejich vášnivost při hledání Nejvyššího. Musejí se spokojit s náznaky a nápověďmi, tápají tedy v nejistotách. Navzdorytomu stále jdou, nepřešlapují. Zákoníci, oproti tomu, dobře věděli, kde se má děťátko narodit (Mich 5,1) a že ho povine panna (Iz 7,14), přesto se na pouť do města Davidova nevydali. Jak často se u věřících lidí vyskytuje lenost, onen "polední démon", jak říkali pouštní otcové; únava, jež se dostavuje, když je Slunce v plné síle, nad našimi hlavami. My přece Boha známe, proč bychom se po něm sháněli a znovu se mu klaněli?

Svatý Matouš vlastně vyčítá svým soukmenovcům liknavost. Vy první byste měli vynikat nadšením pro Boží věci a je tomu právě naopak! Kolik úžasných proroků k vám bylo posláno! Jaká smlouva s vámi byla uzavřena! Podobný postup volil i svatý Pavel, někdejší farizeus: ve svých pokrevních bratřích chtěl vzbudit "žárlivost" kázáním mezi nežidy (srov. Řím 11,14). V dnešním druhém čtení říká: "Pohané mají stejná dědická práva jako my."

Třímat v rukou spolehlivý kompas, a přesto nehledat. Námět na tragédii jako stvořený! Jenže "mít pravdu" neznamená nutně "setkat se s pravdou". Není zápisem, stala se člověkem, musíme jí nutně jít naproti. Všimněme si Heroda, který užívá vědění velekněží a zákoníků, jakož i poznání pohanských učenců jen, aby dosáhl svého proradného záměru - královraždy. Mají na ní ale, v duchovním slova smyslu, podíl i vzdělaní křesťané, kteří by nejraději samolibě setrvali ve svých klidných jistotách: "Kdo se nevydá hledat, stává se svým věděním komplicem toho, kdo zabíjí." (Fausti, Nad evangeliem podle Matouše, str. 27)

Pravé poznání vždy vede k dalšímu prohlubování, nemyslíte? Nepravé naopak ústí do hrozivého tmářství. A ještě jedno rozlišovací měřítko - radost; v případě našich mudrců šlo o "radost nevýslovnou", což odpovídá Bohu nevypověditelnému. Vtělené Slovo, které bylo už dlouho v jejich srdcích přítomno pod způsobou nedočkavé či bolestné touhy, bleskové intuice, se jim ukázalo v plenkách. Možná to byli už starci, ale všechny ty roky plahočení (u knih, kružidel, astrolábů, na sedle velbloudů) se vrchovatě, vrchovatě vyplatily.

V člověku, který hledá, pravda už nějak působí. Přiléhavě to vystihl svatý Augustin ve svých Vyznáních:

Pozdě jsem si tě zamiloval, kráso tak pradávná a tak nová, pozdě jsem si tě zamiloval! Byls uvnitř ve mně, já však venku. Tam jsem tě hledal; sám znetvořený na krásné tvory číhal jsem, na dílo tvých rukou. Ty jsi byl se mnou, já však s tebou ne. Ti tvorové mě vzdalovali od tebe, ač ani oni bez tebe by nebyli. Hlasitě jsi na mě zavolal a prolomil mou hluchotu. Zářil jsi, ze slepoty jsi mě v mžiku uzdravil. Svou vůni jsi kolem rozprostřel, ucítil jsem tě a z hloubi vydechl. Poznal jsem tě a hladovím teď a žízním po tobě. Dotkl ses mne. (srov. Úvod)

Oni detektivové z Orientu už nyní ztělesňují evangelní ideál: "Nebudete-li jako děti, jistě nevejdete do Božího království." (srov. Mt 18,3) Pro ctihodné velmože není snadné snížit se na úroveň miminka. Kašpar, Melichar a Balthasar, nebo jak se vlastně jmenovali, odhalili dítě v sobě.

Mudrci z východu, zastupující trojici Noemových synů (Gn 5,32 a další místa), tj. celé lidstvo, se mohou bez obav "poklonit" králi židů (srov. také J 18,33 a 19,19) i celého světa. V řeckém, tedy původním znění se užívá výrazu, který má mnohem širší význam: značí jednak "klanět se Bohu", jednak "líbat ho" na znamení důvěrného společenství. Proto na mnoha vyobrazeních vidíme mudrce, jak pusinkují Jezulátku nožičky. Tito slovutní pánové se z nalezeného těší skoro jako milenec ze své dívky.

Hledání Boha rozhodně nekončí pouhým rozumovým objevem, nýbrž v adoraci, završuje se tedy bohopoctou! Ten, kdo správně poznává, potřebuje se také klanět. Kolik učených si nedokáže představit svůj život bez nedělní mše! V našem úryvku se uvádí sloveso "klanět se" třikrát! Je tedy jasné, že bohoslužba není protikladem rozumu, ale jeho přirozeným, vlastně nadpřirozeným vyústěním.

Evangelium dále dosvědčuje, že návštěvníci otevřeli své pokladnice. To nejvzácnější ze svých zemí podávají zrozenému Božímu slovu, aby tím nakládalo dle libosti. Tak se i církev - Pánova nevěsta, od samotných počátků, obohacuje vším, co je v jiných kulturách hodnotného, krásného, dobrého a pravdivého: filosofií, vědami, uměním, právem, písemnictvím, řemesly, jazyky, ctnostmi. "Králové Taršíše a Sáby zaplatí daně." Zaznělo v dnešním žalmu.

Matouš píše, že se naši hrdinové "navrátili domů jinou cestou", než přišli. Jsou z nich "nové stvoření" (2Kor 5,17), již prošli podivuhodným křtem. Řecké znění je výstižnější: "Vrátili se domů jako anachoréti"; vida, z bohatých králů jsou nyní poustevníci. Dávno před tím, než začne Ježíš Nazaretský veřejně kázat, má v nich své poslušné učedníky. "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi." (Mt 19,21; srov. také Mk 10,21; oboje dle ČEP) Šperkovnice z vykládaného dřeva ukládají při Ježíškových nohách a chudě se vydají do své vlasti, s bohatým srdcem. "Blahoslavení čistého srdce, neboť oni uvidí Boha." (Mt 5,8) Šťastní viděli jesličky, "dítě i jeho matku". Dnes mohou, jako stařičký Simeon, vzít děťátko do náruče a zvolat: "Nyní můžeš, Pane, propustit, svého služebníka v pokoji, neboť moje oči uviděly tvou spásu, kterou jsi připravil pro všechny národy: světlo k osvícení pohanům, a k slávě tvého izraelského lidu." (Lk 2,29-32 dle liturgického překladu)

Bratři a sestry, i my se dnes můžeme postavit po bok památných králů. Jsou to přece naši patroni, vždyť každý z nás Moravanů vzešel z pohanství. Bůh se nám zjevuje při liturgii. Na prvém místě při čtení z Písma. Pozorně naslouchejme Božímu slovu. Vždy si z něho odnesme alespoň jednu myšlenku do všedního života. To by bylo snadno splnitelné předsevzetí do nového roku. Současně však nepohrdejme ani svatými znameními. Dá se říci, že náš římský obřad je, v porovnání s jinými rity, na symboly skoupější. Ty, které se ale konají, mají být prováděny náležitě. Jak se křižuji? Jak poklekám? Jak se biji v prsa? Jedno správně provedené gesto vydá za mnoho vět. Skrze viditelná znamení se do konce časů uskutečňuje spása.